Efektivní modifikace adaptivního modelu, 4. díl – Vazby a kóty

Často se setkávám v praxi s různými názory jak vytvářet parametrický náčrt, jak nakreslit výchozí skicu, jak ji správně parametrizovat. Jistě vás napadne proč zde nemluvím o adaptivitě. Není to nutné, v této fázi se všechny software pro technické modelování chovají identicky. Vždy musíte náčrt definovat, charakterizovat jeho geometrii a rozměry a to je vše. Pokud chcete ovlivňovat rozměry náčrtu a tím součástí sousedními díly v sestavě, pak použijte adaptivitu.

Problém první – jak kreslit přesně náčrt?

Tento problém vychází z podstaty konstrukce vlastní skicy náčrtu. Příkladem může být jednoduchý, ale rozměrný tvar. Obecně je vhodné dodržet tvar náčrtu, nemusí být nijak přesný, ale měl by mít alespoň obrysové rozměry přibližně v jejich skutečné velikosti. Následnou parametrizací jinak dochází k razantním změnám náčrtu a ten se celý bortí. Ideální je začínat s parametrizací od vnějších rozměrů k vnitřním.

  Typický problém při nevhodném postupu parametrizace náčrtu

Pro ošetření situace na výše uvedeném obrázku je možné pouze doporučit kótu, která způsobila nevhodnou deformaci náčrtu smazat, myší náčrt přetvarovat a pokračovat v parametrizaci z jiného konce.

Problém druhý – není náčrt příliš složitý?

Skicování často svádí, je to zřejmě dáno zvyklostmi z 2D konstrukce, k tvorbě náčrtu jako jediného složitého celku. Takové náčrty se nejen obtížně parametrizují, ale jsou navíc často zdrojem problémů při následné tvorbě modelu. Uvědomme si, že tvar modelu nemusí vzniknout v jediném kroku, lze jej vystavět obdobně jako domek z kostek. Náčrty by měli být vždy jednoduché až triviální s průhlednou parametrizací.

  Podstata zjednodušení náčrtu a jeho rozložení na triviální prvky

Míra rozložení náčrtu na jednodušší geometrické prvky je závislá především na jeho následné modifikovatelnosti. Pokud vyžadujete modifikaci náčrtu jako jediného celku, je nutné jej konstruovat jako jediný. V praxi se ale ukazuje jako výrazně efektivnější jeho rozložení a zjednodušení.

  Typická chyba – složitý komplikovaný náčrt pro konstrukci hřídele,

řadu prvků lze navíc nahradit konstrukčními prvky zražení a rádius