Efektivní modifikace adaptivního modelu, 5. díl – optimalizace kót
Již v minulých dílech našeho seriálu jsme zdůraznili nutnost plné parametrizace u finálního náčrtu. Každý návrh, pokud má být použit dále pro tvorbu výkresové dokumentace nebo být zdrojem přesnýc…
Již v minulých dílech našeho seriálu jsme zdůraznili nutnost plné parametrizace u finálního náčrtu. Každý návrh, pokud má být použit dále pro tvorbu výkresové dokumentace nebo být zdrojem přesných dat musí být postaven na přesných geometrických datech.
Jednoduchá situace, vazba výstupku z určitého směru
Typickou ukázkou může být výše uvedený příklad, na kterém je kótován náčrt výstupku. Na první pohled nic zajímavého, ale i tento triviální příklad můžeme použít pro demonstraci nevhodného postupu.
Kde je počátek?
První otázkou je, jak je koncipován výchozí náčrt, který tvoří geometrii kvádru. Ten musí být plně parametrický a měl by být ukotven pomocí FIXní vazby proti pohybu v náčrtové rovině.
Možnost první – vazba FIX na straně výstupku
Počátek, který je tvořen FIXní vazbou nebo jinou alternativou (promítnuté osy XY) je při následné modifikaci náčrtu stálý s pevně definovanou polohou. Pokud tedy provedeme modifikaci kóty 34 mm a tuto hodnotu přeženeme, výstupek se odsune mimo základní kvádr.
Odsunutí výstupku mimo součást (pouze náčrt)
Při definici počátku a následných pozic náčrtů vůči sobě je tedy vždy nutné zvážit, jak budou probíhat následující modifikace. Jen tehdy se vyhnete nežádoucím rozpadům modelu, případně adaptivních sestav.
Tato kóta je již správně definována
Po deformaci zůstává výstupek na svém místě