Efektivní modifikace adaptivního modelu, 2. díl – Prvek nebo náčrt?

Základem modelování pro tvorbu modelu jsou konstrukční prvky, ty lze vytvářet několika základními postupy, které definují topologii vytvářeného modelu:

·Modelování pomocí předdefinovaných a uživatelských konstrukčních prvků – základní těleso je vytvořeno pomocí parametricky definovaného objemového primitiva. Jedná se většinou o válec, kvádr nebo jiné těleso. Na tomto tělese jsou postupně vytvářeny geometrické prvky pomocí konstrukčních příkazů. Prvky jsou umísťovány pozičními kótami na základní těleso.V objektovém stromu je takto vytvořen základní kvádr, vybrání, díra a sražení.

·Metoda modelování pomocí uživatelských konstrukčních – prvků umožňuje velmi efektivní tvorbu modelů, které lze vytvořit právě jejich kombinací. Je velmi vhodná pro začínající uživatele. Řada produktů je vybavena nástroji pro definici uživatelských konstrukčních prvků, které jsou buď přímo součástí základního programu nebo za poplatek.

·Modelování pomocí načrtnutých konstrukčních prvků – pro geometricky náročné součásti může být aplikace konstrukčních prvků nedostačující, případně velmi složitá. V těchto případech je efektivní vytvořit charakteristický tvar součásti jako náčrt a na ten aplikovat modelovací operaci. Lze tak vytvořit například složitý tvarový hřídel rotací náčrtu kolem zvolené osy nebo těleso odlitku páky pomocí vysunutí náčrtu. Náčrt pro tvorbu modelu musí být předem parametrizován pomocí geometrických a rozměrových vazeb. Vazby navíc zásadně ovlivňují chování náčrtů a následně vytvořených součástí v průběhu modifikace.

Tato součást může při konstrukci pěkně potrápit

Z praxe je zřejmé, že preferování některého z postupů není prakticky možné. Za ideální případ lze samozřejmě považovat maximální využití uživatelských konstrukčních prvků (iPrvek) nebo dokonce celých generovaných součástí (iSoučást). Ty jsou ovšem k dispozici pouze tehdy, pokud jsou systematicky mapovány a generovány do samostatného archivu. V praxi by to znamenalo, výrazně upravit metodiku projektování a schraňování konstrukčních prvků. To se samozřejmě vyplatí pouze u opakovaných konstrukcí, sériově vyráběných variant. Další oblastí využití jsou atypické technologické prvky.

Nejvýraznější pozici mají v současné době především načrtnuté konstrukční prvky. Jejich správné využití může znamenat možnost řešení i velmi geometrických uzlů a tvarů. Provedli jsme tuto analýzu u několika projektů menších sestav (100 až 300 dílů). Podíl načrtnutých prvků se pohyboval kolem 60%. Ostatní prvky (díry, drážky, zaoblení a sražení) byly generovány jako standardní předdefinované konstrukční prvky.

Poměrně výrazným aspektem při konstrukci načrtnutých konstrukčních prvků je optimalizace náčrtu. Příliš složité náčrty vedou k výrazně větší chybovosti a problémům při následné modifikaci. Zde lze jednoznačně doporučit střízlivý postup při definici náčrtu a jeho geometrie. Mějte vždy na paměti, že ve finálním modelu musí být všechny prvky a geometrie plně určeny. Jakýkoli chybějící parametr (vazba, kóta) může v budoucnu být důvodem k nepředvídanému chování modelu při jeho modifikaci.

Typická chyba, náčrt je zbytečně komplikován rádiusy

Správný postup – kombinace načrtnutého a předdefinovaného prvku