Používáte nelegální software?

Ve věci oprávněného užívání softwaru jsou pevná pravidla stanovena jasně a srozumitelně. Je potom otázkou svědomí a morálního dilematu každého jednotlivce, jak se k jejich respektování, či ignorování postaví. Většina argumentů těch, kteří tato pravidla vědomě porušují, je naprosto scestná a neoprávněná, už proto, že už v jednom z vůbec prvních kroků při instalaci počítačového programu je požadován souhlas s licenčními podmínkami. Právě tato licence zcela přesně definuje vztah oné konkrétní osoby, která v tu chvíli program instaluje a jeho výrobce. Nesouhlas s kteroukoliv z podmínek by měl vést k okamžitému přerušení instalace a vylučuje jakékoliv falešně „jánošíkovské“ jednání, při kterém uživatel program vědomě nainstaluje bez patřičného oprávnění, případně navíc zasáhne do systému ochrany proti kopírování, instalační data rozmnoží a podobně. Bohužel je běžné, že kroku potvrzení souhlasu s licencí často není věnována ani sebemenší pozornost – to však nemění nic na tom, že souhlasem s licencí neoprávněný uživatel sám sobě podepisuje odsuzující rozsudek VINEN V PLNÉM ROZSAHU.

Neznalost zákona neomlouvá

Z pohledu postihování počítačového pirátství české legislativě tak trochu „ujel vlak“. Novelizovaný „Autorský zákon“ (č. 121/2000 Sb.) sice počítačový program vidí jako literární dílo (!), nicméně nosné je především to, že se platformou „počítačový program“ konečně zabývá. Chrání též práva k databázi a zohledňuje i využití počítačových sítí (tedy včetně Internetu). V horším stavu je „Trestní zákon“ (č. 140/1961 Sb.), jehož doba existence se blíží půlstoletí a tomu odpovídá i jeho obsah. Nový trestní zákoník, zavádějící konkrétní tresty za počítačovou kriminalitu, se z různých víceméně kontroverzních důvodů (jako např. snížení hranice trestní odpovědnosti, postihy tunelování, klonování, eutanázie atd.) stále nedaří v Parlamentu prosadit. Stávající verze ve svých paragrafech rozlišuje pouze porušování práv k ochranné známce, obchodnímu jménu a chráněnému označení původu (§ 150), porušování průmyslových práv (§ 151) a porušování autorského práva, práv souvisejících s právem autorským a práv k databázi (§ 152).

Při zakoupení softwaru získáváte pouze licenci k jeho používání a vaše

práva jsou v tomto ohledu přesně vymezena tzv. licenční smlouvou;

pokud nesouhlasíte s kterýmkoliv z jejích bodů, nemůžete program nainstalovat

Ve smyslu tohoto zákona může být pachatel „počítačového pirátství“ odsouzen k trestu odnětí svobody na šest měsíců až pět let, peněžitým trestem nebo propadnutím věci. Praxe ukazuje, že většina pachatelů v ČR vyvázne s „podmínkou“, přičemž musí uhradit poškozeným firmám patřičnou škodu (obvykle ve výši pořizovací ceny zneužitého softwaru) a je jim odebrán hardware, na kterém k prohřeškům docházelo. Zápis v trestním rejstříku a pozbytí cenného výpočetní techniky obzvlášť pro nezbedné podnikatele představují značné ztráty, nemluvě o poškození tváře celé firmy, které lze jen těžko něčím vyvážit.

Že nejsou čeští zákonodárci k problému zneužívání softwaru lhostejní, dokazují též Usnesení Vlády ČR č. 330/1999 ke Koncepci boje proti kriminalitě v oblasti duševního vlastnictví a Usnesení Vlády ČR č. 624/2001 o Pravidlech, zásadách a způsobu zabezpečování kontroly užívání počítačových programů.

Krádeže pro nové tisíciletí

Mnozí počítačoví uživatelé se dosud nedokáží ztotožnit s rovnítkem mezi neoprávněným pořízením kopie programu a krádeží movité věci. Na vině je řada faktorů, vyplývajících jak z historických souvislostí, tak ze snadnosti s jakou lze software zejména v domácích podmínkách „krást“ téměř nepostižitelně. Díky technologickému pokroku, rozmachu vypalovacích technologií, výměnných počítačových sítí a rostoucí celospolečenské počítačové gramotnosti, se k těmto deliktům kde kdo uchyluje z pohodlí domova a při stahování aplikace za čtvrt miliónu se provinilec cítí bezpečněji, než kdyby měl v samoobsluze odcizit rohlík. Bezstarostnost neoprávněných rozmnožovatelů softwaru podporuje též vědomí, že „ukradením“ softwaru tento nikde nikomu nechybí – jediným důsledkem jejich jednání je to, že prodejce/distributor/výrobce nevydělá patřičný obnos, který by mu přibyl do rozpočtu v případě, že by uživatel software zakoupil. Tato suma je poté označována za finanční ztrátu, a ta pro příklad byla v celé České republice za rok 2004 vyčíslena na 132 milionů dolarů (údaj vychází ze studie organizace BSA a společnosti IDC).

Výsledkem brouzdání po internetových stránkách, vybízejících

ke stažení nelegálních verzí komerčních programů, je většinou

pouze zavirovaný počítač a spousta potíží (ilustrační obrázek)

Počítačovým pirátem se stává ten, kdo vědomě a neoprávněně jakýmkoliv způsobem rozmnožuje komerční program. Někdejší hromadné kopírování disket ustoupilo vypalování CD a DVD, bezkonkurenčním fenoménem dneška jsou ale především výměnné, tzv. „P2P“ sítě, které zpřístupňují jakýkoliv myslitelný obsah prakticky komukoliv, kdo ovládá počítač alespoň na základní uživatelské úrovni. Určité možnosti získání nelegálních verzí softwaru skýtá dále pomalu ustupující výměna souborů přes FTP, stranou nezůstává ani samotný web – internetových stránek svádějících k získání pirátského obsahu je bezpočet, ke smůle lačných stahovačů však tyto zdroje vesměs vedou pouze k virům, spywaru, malwaru, trojským koním a dalším nezáviděníhodným kuriozitám.

Podnikání s čistým svědomím

Přestože srovnávací statistické údaje nejsou k dispozici, je zřejmé, že situace s pirátským softwarem se ve firmách na rozdíl od domácností od roku 1989 významně zlepšila. Doby, kdy se někteří prodejci výpočetní techniky snažili svoji nabídku zatraktivnit tím, že počítače prodávali s předinstalovaným nelicencovaným operačním systémem a další „přidanou hodnotou zdarma“ jsou už snad pryč, zlepšilo se též povědomí podnikatelské sféry o potřebě legitimity a správy softwarových licencí.

Není dnes už zřejmě možné spoléhat se ve firmě na nelegální software, k prohřeškům ale přesto dochází. Často se jedná o nadužívání programů legálně nabytých – to když podnik nainstaluje legálně zakoupené aplikace na více počítačů, než stanoví licenční smlouva. Podobný problém někdy nastává i u softwaru typu klient-server, kdy programové vybavení uložené na serveru využívá více zaměstnanců než je povoleno. Vyjma tzv. multilicencí, u kterých je instalace na dané větší množství pracovních stanic důsledně ošetřena, může nabyvatel jedné licence počítačového programu touto disponovat maximálně ve třech kopiích – tj. originálním instalačním nosičem, jednou jeho bezpečnostní zálohou a jednou instalací na PC.

Legitimitu nainstalovaného softwaru vám pomohou ověřit specializované

auditorské aplikace jako např. AuditPro, PCinfo, GASP a další. Množství z nich

je možné legálně zdarma stáhnout ze stránek výrobců. Ilustrace zobrazuje

screenshot z aplikace AW Caesar, kterou pro audity mj. používá i Policie ČR

Další z nekalých metod, jak ušetřit na softwarovém vybavení, je činnost založená na licencích určených pro školství. Ty bývají obvykle až několikanásobně levnější než jejich komerční protějšky, ovšem výstupy z nich nesmí být používány za účelem zisku. Konkrétně v oblasti počítačového navrhování, a je jedno zda ve strojírenství, stavebnictví či vizualizaci, se zase najdou firmy, které externě najímají na levnou práci studenty s vědomím, že jimi používané licence softwaru pravděpodobně patří mezi ty pirátské nebo školní a o jejich původ se alibisticky vůbec nezajímají.

Klíčem k úspěchu je správa licencí

Obzvlášť ve firmách je nutné vnímat software jako hmotný majetek a jeho organizaci věnovat stejnou pozornost, jaké se dostává hmatatelným položkám v inventáři. Stejně tak jak dobře víte, kolika disponujete služebními auty, musíte mít přehled o počtech licencí zakoupených programů, nejlépe i včetně jejich stavu a využití.

Podniku prospěje, pokud správou softwaru pověří konkrétní osobu, která bude mít jeho stav, sledování a dodržování pravidel na starosti – může, ale nemusí to být stávající IT manažer. Přesně stanovené odpovědnosti takového pracovníka by měly vést k transparentnímu hospodaření s programovým vybavením ve firmě. Správa licencí pochopitelně vyžaduje určité prostředky z rozpočtu firmy, zároveň však povede k úspoře nákladů. Právě ta je vedle eliminace nezákonných jevů jedním z cílů softwarových auditů. Plyne z mapování a plánování efektivního využití softwaru – s pomocí auditovacího programu, který v reálném čase nepřetržitě kontroluje veškerý instalovaný software, může IT manažer dospět ke statistikám vytíženosti programového vybavení a podle toho rozhodovat o nákupu nových licencí a upgradech, nebo naopak vyřazení všeho, co není produktivní.

Organizace BSA uvádí na svém webu vzor dokumentu, ve kterém zaměstnanec

svým podpisem stvrdí souhlas s vnitrofiremními podmínkami používání softwaru,

které zaručují dodržování zákonů a veškerou zodpovědnost za programy instalované

na konkrétním počítači nebo notebooku přenáší na dotyčného zaměstnance

Manažer správy softwarového majetku dbá na ustanovení a následném dodržování vnitrofiremních pravidel vymezujících práva jednotlivých zaměstnanců při používání výpočetní techniky. Nejsnadnějším způsobem, jak v podniku toto právní povědomí závazně etablovat, je písemná dohoda, kterou podepíší všichni zaměstnanci. Její vzor je dostupný například na webu organizace Business Software Alliance (viz obrázek). Obdobou je podpis „předávacího protokolu“, který je výstupem z auditovacího programu a obsahuje přesný soupis softwaru nainstalovaného na konkrétním počítači, jenž je přidělen danému pracovníkovi.