3D modelování a týmová spolupráce, 4. díl

V současném trendu výroby, kdy je nutné, aby byla zakázka realizovaná v co nejkratším čase je ideálním řešením takový návrh nového zařízení, který v sobě maximálně preferuje díly nakupované, případně vyráběné s nízkými náklady a maximální efektivitou. Typickým řešením je například šíření normalizovaných prvků v podobě 3D modelů dodávaných jednotlivými výrobci nebo preferování svařovaných subdodávek před odlitky apod. Všechny tyto kroky mají nejen snížit náklady na výrobu finálního výrobku, ale také urychlit řešení předvýrobní etapy.

Sestava může obsahovat i stovky normalizovaných prvků

U Autodesk Inventoru existuje pro získání normalizovaných prvků několik cest, které mohou vaše požadavky více či méně uspokojit:

–Integrovaná knihovna – je řešena jako téměř 2 GB databáze normalizovaných komponent, pracující na standardu SQL. Obsahuje tabulkově generované normalizované prvky používané především při vytváření spojení, prvků hřídele a práci s potrubím.

–Contentwarehouse.part-solutions.com – internetem dostupný archiv normalizovaných dílů kde najdete výrobky několika stovek firem, které jsou dostupné buď jako 2D náčrty nebo jako 3D modely. Vlastní modely jsou uloženy v nativním formátu Inventoru nebo jako *.vbs skripty, které tyto modely, případně sestavy generují.

–Alternativní databáze modelů – jsou dostupné u některých výrobců. Jejich jistou nevýhodou je to, že se snaží přirozeně výrobci většinou vytvořit co nejuniverzálnější řešení a modely jsou dostupné běžně ve výměnných formátech ne v nativních.

Přijměte jednotná pravidla pro práci s normáliemi

Za jednotná pravidla pro práci s normalizovanými díly lze považovat určitý interní předpis, který zcela přesně specifikuje jakým způsobem budou normalizované díly vytvářeny a distribuovány. Námitka, že jsou dostupné z knihovny je nepodstatná, protože veškeré normalizované díly z knihovny musí být fyzicky vygenerovány a dostupné pro další použití na síťovém nebo lokálním disku k dalšímu „vazbení“ do sestavy . Je tedy nutné vytvořit úložiště normalizovaných dílů. V této oblasti existují prakticky dvě základní cesty:

–Úložiště normalizovaných dílů umístěné v samostatném adresáři jehož výhodou je, že je předáváno jako celek se zakázkou. Tento postup je flexibilní sice pro distribuci zakázky a týmovou spolupráci, ale není příliš vstřícný jednotlivým uživatelům, kteří musí před generování dílu kontrolovat, jestli nebyla již součást vygenerována. Lze jej využít především v lokálních sítích, kdy je rychlá odezva systému.

–Úložiště normalizovaných dílů umístěné v adresáři sestavy není z hlediska systémového přístupu tak čisté, ale poskytuje poměrně efektivní a jednoduché řešení v případě přenosu celých podsestav a sestav. Tento trend lze často vidět i při integraci CAD aplikací do firemních PLM systémů, které jsou často schopny zpracovávat jednotlivé sestavy a podsestavy pouze na úrovni kořenového adresáře, ve kterém kontrolují jednotlivé soubory z hlediska atributů a generují například kusovníky. Nevýhodou tohoto řešení je zvýšení objemu předávaných informací. Pokud se zeptáte o kolik, tak například jeden šroub má v *.ipt formátu řádově 200 kB.

–  Centralizované úložiště – je možné realizovat pouze za určitých poměrně výrazně technicky a technologicky svázaných případech. Aby bylo prakticky dostupné, musí být umístěno na rychlé síti. Za současných, běžně dostupných rychlostí Internetu je pro rychlou „mezifiremní“ spolupráci prakticky nepoužitelné a řeší se tzv. vyrovnávacími sklady a synchronizací.

Nastavení projektu pro použití normálií je zcela zásadní

Ještě bych rád připomněl, že výše uvedený problém je zcela obecný ať již pracujete s archivem dat v podobě běžných souborů uložených v adresářové struktuře, nebo v podobě databázového SQL či jiného úložiště. Nejde o princip, ale o podstatu jak přistupovat k distribuci a zpracování normalizovaných dílů.

Jak projekt připravit z hlediska výměny dat?

Zcela zásadní otázkou je koncepce týmového projektu z hlediska zpracování normalizovaných dílů. Je celkem jasné, že u modelování jde při zpracování o poměrně velké objemy dat, které mohou mít pro efektivní spolupráci zcela zásadní význam. Komunikace, probíhající nejčastěji přes Internet je rozhodující v případech, kdy mezi sebou působí desítky subdodavatelů. V poslední době jsem viděl několik řešení v praxi, která byla svázána právě s problematikou týmové spolupráce a rozvojem PLM řešení.

Spočívala v řadě různých cest, od absolutní centralizace v nadnárodním měřítku, kdy jsou data ukládána v zabezpečených datových centrech až po flexibilní vyrovnávací sklady dostupné přímo v organizacích prostřednictvím lokálních sítí. Z těchto zkušeností, je jasné, že pro realizaci rozsáhlých zakázek s desítkami tisíc dílů je centralizované řešení velmi problematické. Proto je nutné data zpracovávat výhradně na úrovni lokálních sítí a centralizované „mezifiremní“ sklady používat především pro archivaci vydaných dílů a vytvoření jejich vazeb na PLM.

Související články: