portál uživatelů
softwarů Autodesk

Metodika modelování součástí z plechu, 3. díl – složité profilové ohyby

Strojírenství

Tvorba obecně definovaných ohybů patří především do specifických oblastí výroby součástí z plechu. Z hlediska technologického se jedná o poměrně nákladný postup výroby, který je vhodné využí…

Metodika modelování součástí z plechu, 3. díl – složité profilové ohyby

Tvorba obecně definovaných ohybů patří především do specifických oblastí výroby součástí z plechu. Z hlediska technologického se jedná o poměrně nákladný postup výroby, který je vhodné využívat pouze v mezních případech. Jaká je pak konstrukce takovýchto ohybů v Autodesk Inventoru. V dnešním článku se podíváme detailněji na postup návrhu profilového ohybu definovaného pomocí spline křivek.

V prvním kroku je nutné si vždy předem promyslet jakým postupem bude skutečná součást z plechu vyrobena a z kolika segmentů bude složena. Po definici jednotlivých segmentů spline křivky již totiž není návratu a museli bychom celý návrhový proces dílů opakovat od tvorby výchozích definičních křivek.

Základem správně provedeného profilového ohybu je pokud možno co nejpřesněji geometricky určená spline křivka. Proto je vhodné vždy zvažovat, jak složitou strukturu bude tato křivka mít a kolik bude obsahovat uzlových bodů. Samozřejmě na misce vah je neustále tvar a počet segmentů.

Parametrizace základní profilové křivky

Parametrizaci spline křivky provádíme v několika samostatných celcích. V prvním je nutné ovlivnit pomocí kót polohy uzlových bodů spline křivky. Prakticky se jedná o postupné definování vertikálních a horizontálních kót, které jsou vztaženy vůči průmětu globálních os souřadného systému. Zde je vhodné definovat hodnoty tak, aby výrazně neovlivňovaly výsledný tvar (geometrický návrh) původní křivky. V našem případě jsme zvolili celá čísla, v praxi se může jednat o zcela obecné hodnoty.

Ovlivnění tečnosti v krajním bodě

Dalším krokem parametrizace křivky je ovlivnění tečnosti křivky ve výchozím a koncovém bodě. Toho dosáhneme pomocnou úsečkou v koncovém bodě spline křivky a tečnou vazbou. Finální pozici úsečky již upravíme pouze aplikací úhlové kóty. Nezapomeňte předem určit polohu koncového bodu lineárními kótami.

Připojení druhého tečné segmentu

Otázka návazného segmentu je vždy volbou, která úzce souvisí s následnou technologií výroby. Jak jsem již uvedl výše, je nutné předem strategicky rozhodnout o počtu segmentů spline křivky. Profilový ohyb lze totiž vytvořit vždy pouze z jediné křivky, nikoliv z několika segmentů současně. Stejné pravidlo platí i při tvorbě ploch (uvažujeme s řešením na Inventoru verze 10). Segmenty spline křivek k sobě vážeme připojením v koncových bodech a jejich vzájemnou tečnost zajistíme pomocí kolineárních tečen.

Vlastní profilový ohyb již vytvoříme standardním příkazem a výběrem příslušných segmentů spline křivky.

Vytvoření profilového ohybu segmentu