Druhy náčrtů v Autodesk Inventoru

Autodesk Inventor využívá při tvorbě modelů několika typů náčrtů, jejichž tvar a rozměry jsou určeny pomocí rozměrových kót a geometrických vazeb. Jinak nazýváme tyto definiční objekty parametry. Existují celkem čtyři úrovně možností definice těchto prvků podle úrovně parametrizace:

-náčrty neparametrické

-náčrty částečně parametrické

-náčrty plně parametrické

-náčrty adaptivní

Úroveň parametrizace náčrtu je zcela zásadní pro jeho další zpracování, proto se podívejme na jednotlivé typy detailněji.

Náčrty neparametrické

Tento typ náčrtů vytvoříte v Autodesk Inventoru poměrně obtížně. Podstatou je nulová existence geometrických vazeb a parametrických kót. Tyto typy náčrtů běžně vznikají v neparametrických aplikacích, například v AutoCADu. Praktická nemožnost vytvoření tohoto náčrtu v běžné praxi vychází z automatického generování parametrů v průběhu konstrukce náčrtu. Autodesk Inventor řeší tuto činnost na pozadí a je pochopitelné, že se snaží dosáhnou optimálních výsledků. Jediná možná cesta, která vede k vytvoření plně neparametrického náčrtu je prakticky jen dodatečný výmaz parametrů.

Vytvoření neparametrického náčrtu pomocí výmazu vazeb

Prakticky se neparametrických náčrtů nevyužívá v Autodesk Inventoru. Jejich vytvoření je nejen neefektivní, ale navíc i poměrně pracné.

Náčrty částečně parametrické

Patří mezi ty nejpoužívanější především v době prvotního tvorby návrhu nového výrobku, kdy ještě nerozhodují všechny technické požadavky, ale je kladen především důraz na funkčnost navrhovaného řešení. Náčrty částečně parametrické mají ovšem jistou nevýhodu především v tom, že je jejich použití svázáno s případnými problémy v případně dodatečných modifikací existující geometrie. Lidově řečeno, náčrt si dělá v případě modifikací co chce a může výrazně zkomplikovat další práci na součásti.

Náčrt částečně parametrický (schází 5 parametrů)

Verifikaci úrovně parametrizace náčrtu můžeme provádět nejsnadněji pomocí nástroje automatického kótování. Název funkce je zvolen poněkud nešťastně, protože jeho praktické použití je opravdu především v oblasti zjišťování úrovně parametrizace náčrtu.

Částečně parametrické náčrty se používají velmi často také při modelování NURBS ploch pomocí vyhlazených spline křivek. V těchto případech by bylo dosažení vyšších stupňů parametrizace velmi složité a nepraktické. Jako částečně parametrický (schází dvě vazby) se také ponechává často první náčrt pro definici geometrie součásti (může se volně pohybovat v náčrtové rovině).

Náčrty plně parametrické

Jsou při modelování součástí ideální. Poskytují plnou kontrolu nad vytvářenými objekty, to znamená nad náčrty a následně vytvořenými součástmi. Plná parametrizace by měla být při práci vždy hlavním cílem, pokud se jedná o finální podobu navrhované součásti. Tyto náčrty jsou absolutně stabilní a nezpůsobují při dalším zpracování žádné alternativní obtíže. Vytvoření plně parametrických náčrtů je náročnější především u rozsáhlejších problémů řešených pomocí jediného náčrtu. Zde lze obecně doporučit rozdělení náčrtů na méně složité geometrické objekty, které je možné snadno popsat.

Typická ukázka plně parametrického, ale již zbytečně složitého náčrtu

Na výše uvedeném obrázku vidíme typickou ukázku náčrtu, který lze považovat za plně parametrický (poslední dva pohyby fixuje pevná vazba), ale lze o tomto náčrtu již prohlásit, že je zbytečně komplikovaný a tím i pracný a obtížně analyzovatelný. Náčrt je určen pro vytvoření rotační součásti, která bude rotována kolem osy. Prakticky již nemusí zahrnovat ani vnitřní otvor, ani sražení hrany, vše lze zahrnout do modelu součásti jako samostatné prvky vytvořené pomocí oddělených modelovacích funkcí (díra, zkos).

Náčrty adaptivní

Jsou prakticky obsaženy v Autodesk Inventoru jako jistá podoba neutrálního řešení částečně parametrických náčrtů. Tato neutralita spočívá v nahrazení chybějících parametrů pomocí vazeb na okolní součásti. Adaptivita tak vnáší do trošku striktní parametrizace nový prvek, a tím je možnost vázání součástí na geometrii sestav. Součásti mohou být vůči sobě geometricky a rozměrově provázány i bez nutnosti složitého propojování parametrů pomocí matematických operací. Adaptivní náčrty využijeme především v případech, kdy chceme dynamicky měnit v závislosti na určité geometrické charakteristice sestavy tvořící součásti. Může se například jednat o změnu tvaru flexibilní hadice, která má modifikovat tvar podle pojezdu konzoly.

Využití adaptivních náčrtů při návrhu flexibilních prvků

Jak náčrty volit?

Z výše uvedeného výčtu je jasné, že uživatel má celou řadu možností jak vytvářet a parametrizovat náčrt. Preferování jednotlivých typů náčrtů u finální konstrukce je dáno především nutností přesné definice všech geometrických a rozměrových charakteristik. Primárně by mělo být tedy vždy využito plně parametrických náčrtů a v případě, kde očekáváme nutnost globálnějších změn konstrukčních prvků můžeme využít adaptivně modifikovaných náčrtů. Jistá pravidla by měla být také dána především u týmové práce.