Plochy jako modelovací nástroj
Využití ploch pro modelování součástí není příliš tradičním postupem, který je využíván širokým spektrem uživatelů. Důvodem je především poměrně složitá definice hraničních křivek a jejich umísťování …
Využití ploch pro modelování součástí není příliš tradičním postupem, který je využíván širokým spektrem uživatelů. Důvodem je především poměrně složitá definice hraničních křivek a jejich umísťování v prostoru. Autodesk Inventor využívá v řadě příkazů pro modelování, příkazů umožňujících poměrně snadné vytvoření plošných konstrukčních prvků. Spojením obou technik můžeme dosáhnout velmi zajímavých postupů a metodik tvorby modelu. Ty často mohou vyřešit i složité tvarové problémy, které by jinak znamenaly náročné řešení konstrukčního problému.
Model převodovky vytvořený pomocí objemových prvků
Na obrázcích můžete vidět několik variantních postupů, které spojují v jenom celku modelovací techniky postavené na tvorbě objemů a ploch. Prvním příkladem je využití odsazení existující plochy na součásti. Primární geometrie součásti je tvořena hraniční plochou upínací patky elektromotoru, kterou je nutné rozšířit o požadovanou vzdálenost. Prakticky existují dva základní postupy, jak tento úkol vyřešit. Pokud je upínací patka plně parametrická, vyhledáme příslušný parametr a zmodifikujeme jej.
Změna tvaru prvku pomocí odsazení plochy
Problém ovšem nastává v situaci, kdy je konstrukční prvek neparametrický, nebo je jeho vyhledání v prohlížeči součásti pracné. Pak je možné pro modifikaci efektivně využít právě příkazu pro modifikaci součástí pomocí zpracování ploch. Příkaz pro odsazení plochy vytváří geometrii na základě ekvidistantně generovaného povrchu součásti.
Změna tvaru prvku pomocí nahrazení plochy
Druhou ukázkou je modifikace tvaru krytu elektroinstalace pomocí náhrady plochy. Primárně je geometrie vytvořena klasickým vysunutím. Uživatelem je požadována změna tvaru ukončení konstrukčního prvku. Jednou z možností jak tento problém řešit je využití pomocné tvarové plochy a její náhrada za již existující konstrukční prvek. Z obrázku je zřejmé, že obdobného výsledku by bylo dosaženou pouze odečtením relativně složitého tvaru pomocného konstrukčního prvku. Využití modifikací na úrovni ploch je v tomto případě opět daleko jednodušší a rychlejší.
Finální tvar změněného prvku